Rok se zhoupl do svých závěrečných dnů, naplněných vůní punče, jehličí a cukroví, a přicházejí tolik očekávané Vánoce. Z našich myslí odsuneme překotné předvánoční týdny a jakoby mávnutím kouzelného proutku se ponoříme do pokoje, klidu a míru. Budeme k sobě milí, budeme si vycházet vstříc a pomáhat si. Taková bude naše vánoční tvář. Proč ji – milou a přívětivou – nastavujeme ostatním tak málo, a často jen o Vánocích?

Jsou povolání, kde na člověku téměř nezáleží, jsou však taková, která s chováním člověka stojí a padají. Zdravotní sestry, učitelé, pečovatelky v domovech pro přestárlé a nemocné - tam všude je velmi důležité, jak se tito lidé dívají, zda se smějí, jak gestikulují. Nejsou-li příjemní, je jejich práce poloviční. A patří k nim i kuchařky, které denně stojí u výdejního okénka. Nezáleží jen na uvařeném jídle, ale i na obličeji, který u něho stojí, na ruce, která ho servíruje, na slově, které ho doprovází. Je-li tvář příjemná, jídlo vypadá lépe a chutná o to víc.

Zdá se mi, že v poslední době takových obličejů u výdejních okének přibývá, stále častější jsou milá slova, která strávník dostává jako dezert. Byl bych rád, kdyby takových obličejů a slov přibývalo i jinde.

Ing. Pavel Ludvík